Jak jsem hledala práci v průběhu pandemie

Jen pro představu, moje první práce v Holandsku mi byla nabídnuta hned po týdnu od mého příjezdu a to od naší mateřské firmy, která po našem bankrotu v Čechách tady stále ještě fungovala. Po dvou týdnech už jsem byla zaměstnaná jako plánovač přepravy, mohla jsem komunikovat pouze v angličtině a s kolegy už jsem měla vybudovaný přátelský vztah z naší komunikace na dálku z předchozích dvou let. Žádná idylka to ale nebyla a já to po 6 měsících zatínání zubů a neustálých migrén vzdala. Někdy si musíte přiznat, že už toho bylo dost a hledat štěstí zase o kus dál, i když vám to z počátku může připadat jako vlastní selhání.

Shodou okolností jsem v té době našla nabídku na téměř totožné pozici plánovače s češtinou, která mi okamžitě padla do oka a jak jsme se doma shodli, byla napsaná snad pro mě osobně. Místo vysněné práce na mě ale čekalo snad největší zklamání, zbytečný stres a pocit toho, že na mě někdo kouká přes prsty jen na základě toho, odkud pocházím. Pracovali jsme tam ve skupině s českými a slovenskými kolegy, téměř úplně separovaní od svých holandských kolegů a přišlo mi, že tuto propast už není možné překročit. Navíc jsem tam byla jako úplný holandský benjamín, po 6 měsících od mého přistěhování a jako jediná jsem nemluvila holandsky, což mě z kolektivu vyčleňovalo ještě víc. Každé ráno jsem se probouzela s pocitem obrovské nechuti a nenáviděla každý pracovní den. Vydržela jsem takhle pracovat dalších 7 měsíců, po konci mé 7 měsíční smlouvy jsem se rozloučila a na konci mého posledního dne začala zase zhluboka dýchat.

Od prosince jsem tedy byla nezaměstnaná, poté následovalo poklidné prožití Vánoc a přivítání nového roku a od ledna bylo načase začít hledat novou práci. Celé jsem si to naplánovala úplně perfektně. Trochu vydechnout, hodit se zas do psychické pohody, zbavit se stresu a najít dreamjob. Práci, při které se mi nebude svírat žaludek, jen na ni po ránu pomyslím, což bohužel byla dříve běžná praxe.

Ale ačkoliv jsem tento plán považovala za geniální a celkem neprůstřelný, jak už víme, vesmír se většinou neptá. V lednu jsem naivně začínala posílat životopisy a motivační dopisy výhradně v angličtině, holandsky jsem se snažila domluvit pouze v obchodě pokud nebylo zbytí a i tak jsem z toho vždycky byla zmatená a většinou to dopadlo trapným úsměvem a rychlým úprkem.

Co vás při hledání práce čeká?

Jakmile se otevřete novým pracovním nabídkám jste okamžitě vhozeni do kolotoče náborových agentur, které se vás snaží ulovit a dosadit na to pravé místo. A tak přišla i má první nabídka, head hunter vám zavolá, přislíbí nabídku ideálního místa a pozve vás na náborový pohovor. Přichází prvotní nadšení a úleva. Jdete tedy na pohovor, náborář vám naslibuje modré z nebe, ubezpečí vás, jak moc se na roli hodíte a že vás určitě představí své firmě, načež odejdete a už od něj nikdy nic neuslyšíte. Tenhle proces si zopakujete ještě třeba 10x než ztratíte trpělivost i motivaci a celé to povede maximálně k tomu, že začnete pochybovat sami o sobě.

Při hledání práce v Holandsku jako cizinec si musíte vyjasnit několik věcí. Pokud nemáte v plánu naučit se jazyk, budete potřebovat víc štěstí než rozumu a i tak s největší pravděpodobností skončíte u balení kytek nebo jako skladník. Čest výjimkám.

Budete diskriminovaní.

Nikdo vám to samozřejmě neřekne narovinu, protože je to nelegální, ale je to úplně běžná praxe. Diskriminace je bohužel běžnou součástí života snad kdekoliv na planetě. Ať už na základě věku, původu, pohlaví, neznalosti jazyka či barvy pleti. A řekněme, že být mladá žena z východní Evropy v Holandsku prostě není úplně nejlepší startovací pozice.

Takže vám všehovšudy zbývají tři možnosti.

Zaregistrovat se a nechat se zaměstnat pod pracovní agenturu, kde se z vás s největší pravděpodobností budou snažit sedřít kůži, než se vypracujete na nějaké slušné místo, nebo dokud nedostanete smlouvu přímo pod firmou.

Další možností je hledat práci s využitím jazyků, které ovládáte. S angličtinou najdete práci maximálně v Amsterdamu a jeho okolí. Všude jinde je dostatek Holanďanů, kteří mluví perfektně anglicky a nikdo tak nemá důvod nabídnout práci právě vám. Naší výhodou v této situaci pak je náš rodný jazyk. Protože rozeslání x desítek životopisů na anglicky mluvící pozice zatím neneslo žádné ovoce, rozhodla jsem se tedy pátrat po pozicích, kde bych mohla využít češtinu. Takových pozic je samozřejmě jako šafránu, ale i tak to není nereálné. Mně se podařilo dostat na jeden osobní pohovor přímo s firmou, který šel samozřejmě taktéž nejprve přes agenturu. Bylo to na pozici zákaznického servisu pro český trh, ale nakonec ani z toho nic nebylo.

A třetí možností je vytrvat, učit se jazyk a makat. Připravte se na časté odmítnutí. Hledat práci v zahraničí prostě není žádnej med a odmítnutí se na čas stane vaší denní realitou.

V průběhu koronavirové krize mi došlo, že hledání práce bude ještě větší oříšek než kdy jindy. Od dubna jsem tedy s manželovou pomocí přeložila životopis do holandštiny a rozjela nové kolečko hledání své vysněné práce, absolvovala hned několik pohovorů s agenturami po telefonu, tentokrát už přímo v holandštině, začala sice tragicky, ale s každým dalším telefonátem jsem se pomalu zlepšovala.

Samozřejmě to dlouho nikam nevedlo, prvotní nadšení často střídalo zklamání, vztek a slzy. Mé okolí vycítilo, že mi začíná téct do bot a začali nabízet svou pomoc s hledáním. Jestli je ale jediná věc, kterou jsem při hledání práce nechtěla zažít, bylo to právě využívání kontaktů a toho, že mě někdo z mých holandských přátel mohl někam dohodit, někam protlačit. A i když mi to dost možná několikrát uškodilo, s díky a vděčností jsem každou takovou nabídku odmítala s vědomím, že si tu cestu chci a musím ušlapat sama.

V této chvíli už jsem se budila s pocitem méněcennosti, s myšlenkou, že budu nezaměstnaná do konce života a s pošramoceným sebevědomím. Smiřovala jsem se s prací pod agenturou, ve skladu nebo ve skleníku s nálepkou východní Evropan na čele. A ve chvíli, kdy jsem se s tou realitou smířila a spolkla svou pýchu, se to stalo. Naposledy jsem to zkusila.

Našla jsem inzerát přímo od firmy, v oboru. Napsala jsem motivační dopis v holandštině a za 3 dny přišel e-mail s pozvánkou na pohovor. V pátek jsem přišla na pohovor, celou dobu holandsky koktala a snažila se vyloudit z paměti něco kloudného. Po 10 minutách mě vyprovodili ven a já ani nečekala, že by to snad mohlo klapnout, ale ještě ten samý den jsem navečer obdržela telefonát od mé budoucí manažerky se slovy „my to s tebou teda zkusíme, v pondělí nastupuješ“ a mně spadl kámen ze srdce.

Trvalo to 6 měsíců, nasbírala jsem tunu zkušeností, zažila tolik nespravedlností a zklamání, že bych o tom zvládla napsat knihu na pokračování, ale já ten dream job nakonec opravdu našla. Dneska sedím už dva měsíce v kanceláři malé firmy se skvělými kolegy, mluvím denně holandsky a když ráno vstávám, dokonce už se i usmívám.

A i když to dost často shazuju na štěstí, ono je to vlastně docela vydřený, co si budeme povídat. Ve světě dospělých vám už prostě nic jen tak nespadne do klína a nám nezbývá než to nevzdávat, i když nám připadá, že už ten další krok nezvládneme.

A jaké máte pracovní zkušenosti vy? Jste v práci spokojení?

Dejte mi vědět na smutnaavesela, ráda vás tam uvidím.

3 komentáře: „Jak jsem hledala práci v průběhu pandemie

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.