Některé dny jsou prostě lepší než jiné

„Tak dobrou,“ rozloučíme se polibkem a já za mým nastávajícím zavírám dveře. Snažíme se dodržet aspoň pár tradic, už tak bude dost složité namíchat ten nejlepší koktejl těch holandských s českými. Hmatám po telefonu, ale nemůžu ho nikde najít. Že já ho nechala u Ronalda. Je mi jasné, že jen co ho objeví, bude se mi snažit zavolat.

No nic, půjdu směrem k jeho dnešnímu domovu a snad se někde potkáme. Srazíme se hned, jakmile otevřu vchodové dveře. Hned po tom, co mu došlo, že se mi nedovolá, měl naštěstí stejný nápad. Předá mi telefon, lípne pusu na tvář, rychle si ještě cvičně vyměníme prstýnky, na to jsme před tím nemysleli. Jde to jako po másle, to půjde, žádnej stres. A jde se na kutě.

Budík mě probouzí pronikavým zvonění už v 06:30, ani se nenamáhám ho posouvat, mamka už mě přispat si stejně nenechá. Loučím se s postelí a snažím se rychle otřepat z vědomí, že už je ráno. Nesnáším rána. Všechna rána včetně tohohle. Nemáme ale času na zbyt, už se probouzí i ségra a program je nabitej k prasknutí. Já si dávám sprchu a kafe. Mamka plaší. Ségra se zmateně pohybuje po bytě a táta se radši klidí z cesty. Přichází kadeřnice. Dopíjím kafe a nechávám se česat. Kontroluji, jestli je všechno pod kontrolou. Největší starost mi dělá, jestli se moje budoucí švagrové a tchýně dorozumí u kadeřnice, kterou jsem jim objednala. Zanedlouho dostávám několik fotek tří rozzářených žen s několika zdviženými palci a pouštím tuhle starost z hlavy.

Zvoní zvonek. Za dveřmi stojí nastoupená vizážistka se svým profesionálním kufříkem. Jen co se zavřou dveře, zvoní zvonek podruhé a do 3+1 mých rodičů teď vstupuje teta. Už tu skoro není k hnutí a mamce uklouzne první snůška sprostých slov, když se ve stresu snaží všechny pohostit. Přichází Martina, jde mi dělat nehty, užívám si, jak se o mně všichni starají.

Všichni se mě ptají, jestli jsem nervózní. Nejsem. Jsem šťastná, užívám si každou chvilku a přemýšlím, kdy jsme se takhle všichni sešli naposledy. Nemůžu si vzpomenout. Mám hotové nehty a zvoní drůžičky. Já už mám hotový účes. Mamka vaří oběd, všichni se přece musíme najíst. Není divu, že je ve stresu, smaží řízky pro celý regiment. Dala bych si ten bramborovej salát, ale jestli se teď zprasím, ty šaty už nedopnu. Drůžičky se ptají, jestli jsem nervózní. Ony jsou. Já pořád ne. Měla bych být? Začínám být nervózní z toho, že nejsem nervózní.

Zase zvoní zvonek a dovnitř přichází můj nastávající, mamka mu nakládá řízek, já úkoly. Vyzvednout tlumočnici, holky pojedou s tebou, sejdeme se až tam, hlavně tam s ní buďte včas, bez tlumočnice není obřad. Postupně se všichni vystřídají u stolu s řízky a odjíždí. O mě se zatím stará paní vizážistka. Říká, že nevypadám nervózně. Taky nejsem. Vidí mě ale zamyšleně koukat do černých mraků. „Ještě máte dvě hodinky, to se roztrhá.“ Oceňuji její pohotovost a připravuji se na dešťovou smršť. Když zaprší, zaprší. Bude pršet štěstí, tak se to přece říká. Nedělám si z toho velkou hlavu. Ona už zatím finišuje, na rty mi nanáší rtěnku a říká, že je hotovo. Všichni přítomní se na mě přijdou podívat, prý mi to sluší, kouknu na sebe do zrcadla a snad poprvé si to sama přiznám. Fakt mi to dneska sluší.

Zanedlouho přichází další host, svědek. Objímá mě na pozdrav jednou rukou, v té druhé nese oblek. „Kde se můžu obléct?“ „No, ty jsi tu chyběl,“ posílám ho do koupelny a jdu se taky obléct. Drůžičky jsou dávno pryč a před svědkem se svlíkat nechci, jeden z hlavních momentů v životě ostatních nevěst tak naprosto zazdím. Ve svém dětském pokoji na sebe bez pomoci natáhnu modré svatební šaty, vklouznu do stříbrných lodiček a vycházím. Zatímco jsem se oblékala stihli dorazit další svatebčané, pozdravím se s další tetou, strejdou a babičkou, které se dojetím lesknou slzy v očích. Nemáme už moc času. Ptám se Matěje, jestli je to dobrý, on mi řekne, že mi to moc sluší a to mě uklidní. Chlapovi věřím. Svědka jsem si vybrala správně. Jen co vyjdeme ze dveří, začíná pršet. Ještě si stihneme zakouřit a Matěj běží pro deštník, táta zatím vybíhá z bytu a běží na zahradu pro tavnou pistoli, mamce se utrhla růže z náramku.

Pronesu něco o tom, že na růži sere pes a ne, že přijedete pozdě a jdeme. Ještě na nás někdo stihne zařvat z okna. „Verun! Kytka!“ Pokud vím, tak to byl Matějův úkol. Vybrala jsem si správného svědka. Smrdím kouřem, víc rtěnky je teď už na nedopalku cigarety než na mých rtech a málem jsem šla bez kytky.

Jdeme k autu, Matěj mi nad hlavou drží deštník, já si držím šaty, ale mám takový pocit, že už jsou beztak celé od bahna. Zastavuje nás německý cyklista a ptá se na cestu. Mám chuť mu tu kytku jebnout po hlavě. Geradeaus, blbečku.

Nasedáme do auta, ještě chvíli brblám, ale rychle mě to přejde. Sleduji věnec ve tvaru srdce, co je připevněný na kapotě auta, vypadá, že se každou chvíli urve. Nakonec přežije celou cestu a my už parkujeme u Klášterní zahrady, kde se koná obřad. Kolem nás stojí svatebčani, ale naštěstí si nás nevšímají. Ronald mě uvidí už před obřadem, jelikož musím vědět, jestli je tlumočnice přítomna a všechno připraveno. Tradice nám prostě nejdou. Po něm přichází fotograf a kameraman, v pár větách si vyjasníme, co od nich čekám, moc toho není. S překvapeným výrazem zkonstatují, že jsem pohodová nevěsta a my už se připravujeme na cestu k oltáři. Ještě dávám poslední pokyny Irimu, který se stará o hudbu a přesně ve 14:00 zaznívají první tóny mé milované Neutron Star Collision a v tu chvíli, jako by se o to někdo postaral, přestává pršet.

Táta mě vede uličkou a já cítím štěstí v každé buňce svého těla. Všichni, na kterých mi záleží a mohou tu být, tu jsou. Jsem obklopena láskou a užívám si každý okamžik.

Začíná obřad. Oddávající požádá svatebčany, aby se postavili. Ještě, než se ozve holandská tlumočnice se česká strana postaví, koukajíc se nechápavě na druhou stranu, kde sedí holandská část, než jim dojde, že ti to vlastně ještě neslyšeli. Část si zase znovu sedá, tlumočnice konečně začíná tlumočit a holandská část se také zvedá se svých židlí. První nedorozumění máme za sebou a mně se začínají podpatky zarývat do trávy, cítím, jak se zabořuji hlouběji a hlouběji, držím se pevně mého nastávajícího a modlím se, ať to ustojím, klepou se mi nohy. Ne proto, že bych byla nervózní (to pořád nejsem), ale protože balancuji a snažím se udržet na nohou.

Naštěstí to netrvá moc dlouho a náš malý synovec nám hrdě nese krabičku s prstýnky. Oddávající pokládá otázku dne. Své ano nedočkavě vykřiknu přesně ve chvíli, kdy začne tlumočnice překládat a snaží se tak uvést holandskou část osazenstva do obrazu. Já jim všem věnuji omluvný a zahanbený pohled a své ano tedy zopakuji ještě jednou v holandštině, snad mi to hned opustí. Poté přijdou na řadu prstýnky. Hračka, myslím si, to jsme včera trénovali. Snažím se prstýnek narvat na Ronaldův prst, ale jako by se snad přec noc o polovinu zmenšil. Vysílám na svého muže pohled plný paniky, tak mi přece nějak pomoz! Prstýnek nechávám zaražený v půlce jeho prstu a dál pokračujeme, jako by to byla součást plánu.  Zbytek obřadu už zvládneme bez větších obtíží a jakmile se rozezní tóny hudby projdeme spolu již jako muž a žena uličkou tvořenou našimi nejbližšími, která je vyplněná barevnými bublinkami štěstí.

Líbil se ti článek?

Sleduj Smutná a Veselá na instagramu nebo facebooku.

3 komentáře: „Některé dny jsou prostě lepší než jiné

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.