Tenhle rok bude dobrej

Silvestr 2019.

Sedíme v obýváku mých rodičů. Hrajeme deskové hry, bavíme se a smích se line celým bytem. Vysvětluji Ronaldovi Dostihy a sázky, mojí snad nejoblíbenější hru z dětství, která evidentně nikdy nepřekročila hranice republiky a v průběhu hry se Ronald učí své nové oblíbené slovíčko. „Kupujůůůů“ zahlásí vždy, když svou figurkou vstoupí na políčko koně. Kupuju od teď okupuje pomyslný vrchol verbální komunikace s mými rodiči, spolu s pivo, Ronald? Kafe a děkuji.  

Po dlouhé době jsem zase mezi svýma v teple domova. Za těch několik dní, co jsme v Čechách jsem stihla vidět většinu mých blízkých přátel, zvláštní, jak se ten čas dá naplnit, když ho máte jen omezené množství. Všechny starosti jsem nechala v Holandsku, nebo spíš přímo v kanceláři mé teď už bývalé práce, když jsem tam byla naposledy.

Pokračovat ve čtení „Tenhle rok bude dobrej“

Ježíšek? Ale kdeže! V Holandsku hraje prim Sinterklaas.

Tak jako v Čechách i v Holandsku připadá na 5. prosince den svatého Mikuláše. Pro Holanďany je to jeden z nejoblíbenějších svátků v roce, tak vás tedy dnes provedu tím, jak se tady taková mikulášská tradice slaví.

Pokud bychom holandského Mikuláše, nebo přesněji řečeno Sinterklaase chtěli srovnat s českými tradicemi, stal by se z něj jakýsi mix Mikuláše s Ježíškem v jednom a dokonce by vykazoval i nějaké znaky amerického Santa Clause. Tak jako on obléká svůj červeno-bílý kabát s mikuláškou čepicí a samozřejmě nemůže chybět bílý plnovous, zároveň se tím podobá i českému Mikuláši a s trochou fantazie by snad bylo i možné tyhle dva zaměnit.

Největší rozdíl je ale v tom, jak tuto tradici Holanďané vnímají. Vánoce jsou tady odsunuty na druhou kolej a příjezd Sinterklaase nedočkavě vyhlížejí jak děti, tak jejich rodiče.

 Ten podle tradice do Nizozemska každoročně připlouvá na lodi ze Španělska již v polovině listopadu. S sebou má své pomocníky Piety, kteří mu pomáhají dostat všechny ty dárky, které s sebou veze právě k dětem. Kdo by taky zvládl obdarovat všechny děti úplně sám, že?

A jak tato mikulášská tradice v Holandsku probíhá?

Sinterklaas se svými pomocníky připlouvá do každého města. Pokud není možné aby se do některého města dostal lodí, může přijet třeba vlakem. Tam na něho už čekají zástupy dětí. Z lodi nebo vlaku pak vyskákají všichni Pietové a vydají se obdarovávat všechny přítomné děti cukrovinkami. Sinterklaas na děti z lodi mává a ujišťuje je, že i letos zvládl dorazit a děti se tak o své dárky nemusí bát.

Tak jako my máme typické vánoční cukroví, Holanďané mají své tradiční sladkosti spojené s Mikulášem. Děti tak od Pietů dostávají například Kruidnoten, což jsou malé kulaté perníčky většinou obalené v čokoládě, nebo Pepernoten, jak se říká malým perníčkům bez čokolády. Zároveň k Mikuláši neodmyslitelně patří sladká štola, marcipán, další perníkové cukrovinky s mandlemi a čokoládová písmena.

Holandské cukrovinky

Ode dne Sinterklaasova příjezdu pak děti pravidelně navečer připravují své boty naplněné mrkví či cukrem jako pochoutku pro Mikulášovo koně a výkresy pro Sinterklaase a ráno v nich místo občerstvení nacházejí drobné dárečky.

Není pevně stanoveno, kolikrát se tato tradice může opakovat a tak si ji každá rodina přizpůsobí právě tak, jak je v jejich možnostech. Někdo dostane malý dárek jednou týdně, někdo dvakrát a určitě se najdou šťastlivci, kteří dostávají dárek v botě každé ráno. Tahle tradice mi přijde naprosto kouzelná, dá se totiž využít místo adventního kalendáře, který se v Holandsku moc nenosí, protože tady se Vánoce neodpočítávají. Zatím si to teda zkouším nanečisto na Ronaldovi, takže jsem se celkem pravidelně vždy dvakrát v týdnu hodila dárek do boty, ale než budou děti, budu to muset ještě pořádně natrénovat, nikdo totiž nechce zažít to vysvětlování, když rodiče zapomenou cukřík z boty vyhodit a nahradit ho dárečkem, že jo.

Po svém příjezdu Sinterklaas pak v každém městě zůstává, má tam svůj dočasný byt s ložnicí a koupelnou, kam za ním děti v doprovodu svých rodičů chodí na návštěvu a prosí ho o dárky.

Mikulášská tradice pak končí podobně jako ta česká 5. prosince navečer, kdy nastává takzvaný Pakjesavond a s ním moment, na který všechny holandské děti netrpělivě čekají. V tento večer jim totiž Sinterklaas naděluje ty velké dárky o které si k němu chodily říkat, do některých domácností tak chodí oblečený „Sinterklaas“ a někde nadělí dárky natajno, právě tak jako český Ježíšek.

A jak už jsem naznačila, Holanďané samozřejmě slaví i Vánoce, vyzdobují své byty a domečky i jejich balkony světýlky a dekoracemi, navštěvují své rodiny, zdobí stromečky a na samotné Vánoce pak některé děti dostanou dárky 24. prosince večer, tak jako je tu zvykem u nás, nebo 25. prosince ráno, ale v obou případech většinou jen pár maličkostí.

Takže Vánoce s kaprem, cukrovím, vánočkou a bramborovým salátem s hromadou dárků a zvoneček, na který zvoní Ježíšek se tady opravdu nekonají.

Co na holandské tradice říkáte? Dejte mi vědět!

Sleduj smutnaavesela na instagramu , ať ti neuniknou žádné nové články

Nejnovější články:

Jak se učit cizí jazyk jako samouk + konkrétní tipy pro zlepšení holandštiny

Dala jsem dohromady několik tipů, jak ovládnout cizí jazyk. V holandštině sice zatím nejsem žádná superstar, ale konečně vidím pokrok každý den a už se nebojím mluvit. Co mi tedy nejvíc pomáhá zlepšovat znalosti jazyka a doplňuje slovní zásobu? Podívejte se na několik mých tipů a nechte se inspirovat.

Pokračovat ve čtení „Jak se učit cizí jazyk jako samouk + konkrétní tipy pro zlepšení holandštiny“

Pohádka o Verče, která se učí cizí jazyky

Mou znalost angličtiny považuji za svůj životní úspěch. Poprvé jsem se s ní seznámila někdy ve druhé třídě, kdy mě naši přihlásili na kroužek angličtiny. Tato známost nám vydržela asi půl roku a já to s nudnou angličtinou vzdala. Ve třetí třídě jsme začali s němčinou a  od té doby jsem začala pilovat svou první znalost jazyka. Na gymplu se k jednomu jazyku přidal druhý a tak jsem zapadla do skupiny začátečníků.

Zlom přišel někdy v průběhu studia, jelikož mě ty jazyky začaly dost bavit a chápala jsem je tak nějak přirozeně. A jelikož to byly jediné předměty, kterým jsem věnovala minimum času a i tak jsem procházela s víc než dobrým prospěchem, rozhodla jsem se z nich maturovat.

Samozřejmě bez dobrých učitelů, by to tak jednoduché nebylo. Ale na druhou stranu, já měla i super matikáře, ale bohužel ani dobrej učitel z tebe génia neudělá. Mám takový podezření, že tu čtyřku ve třeťáku jsem si tenkrát vybojovala spíš za svý smutný oči a on byl nejspíš tak rád, že už se mě zbaví, že ty oči trochu přimhouřil. Trošku. Malinko.  

Maturovat z angličtiny pro mě znamenalo začít makat, nabrat si dobrovolné hodiny se skupinou pokročilých, kteří pro mě byli jako polobozi a já jim nešlapala ani na paty. Po několika hodinách jsem ke svému úžasu zjistila, že ani mezi nimi nejsem zdaleka nejhorší a jakmile opadla prvotní nervozita, bylo příjemné sedět ve skupině lidí, která mě motivuje podávat lepší výsledky.

I u jazyků platí obecné pravidlo: “Když jsi nejchytřejší v místnosti, měl by sis najít jinou místnost.” A díky této skupině jsem nakonec odmaturovala. Z češtiny, němčiny a angličtiny. Oficiální znalost: B1.

A pak, jelikož jsem si hledala vejšku výhradně bez matiky a jí podobným předmětům, rozhodla jsem se v jazycích pokračovat.

Začala jsem tedy studovat filologii v kombinaci angličtina / němčina. První tři měsíce jsme se rozkoukávali a jakmile přišlo první zkouškové a lavina odpadlíků, ze dne na den jsem se z pozice těch chytřejších v místnosti sesunula k těm průměrným. Celou dobu mi v hlavě jelo tátovo moudro, že se mě na známky nikdy nikdo ptát nebude a tak prioritou bylo školu udělat, ne zazářit.

S holkama jsme 3 měsíce před státnicema přetvořili náš chlastací karaoke klub na klub pilných studentek. Společně jsme se pravidelně učily, já se zase vezla na motivační vlně někoho jiného a zvládla díky nim i odstátnicovat. V angličtině docela na pohodu, v němčině s odřenýma ušima. Státnice z jazyka – oficiální znalost B2.

Co se tím ale snažím říct je, že základy jsou fajn. Vejška už byla k ničemu, protože mě v praktické znalosti nikam neposunula. To že dokážu rozebrat větnou stavbu jak v angličtině tak v němčině je fajn, ale jakmile si budu objednávat jídlo na dovolený nevypravím ze sebe hlásku, nebo začnu koktat. Nehledě na to, že moje slovní zásoba po vejšce obsahovala převážně pojmy z morfologie a syntaxe.

No ne asi, já vím, že nevíte, co to je. To je ta pointa, že jo.

Každopádně ve zkratce, po 3 letech práce v zahraničních firmách a prokecaných hodin s manželem bych si troufla říct, že moje angličtina je na úrovni C1, což je fajn a jsem na to neskutečně pyšná.

Ale co se tím zase snažím říct, že jo.

Začala jsem chodit na kurzy holandštiny. A po zařazovacím testu mě hodili do skupiny B1, bude to trvat rok a zakončíme to státnicema. To znamená, že mě čeká taková další maturita.

Jenže já jsem začátečník a donedávna samouk, já ten jazyk beru tak, jak ke mně přijde. Sama bych se nikdy netroufala zařadit do B1 a strašně po sobě dupu, že jsem tu přes rok a ještě pořád nemluvím plynně.

No a teď mám konečně zase motivaci. Tak, jako tenkrát ve skupině pokročilých angličtinářů. A vím, že za ten rok ty státnice udělám, a že za další rok postoupím na další úroveň a už nebudu znevýhodněná na trhu práce nebo i ve skupince kamarádů, kteří kvůli mně většinou skáčou do angličtiny.

Vnímám to tak, že jsou přede mnou strašně těžký, obrovský, železný dveře a já, zapřená celou vahou se je snažím otevřít. Tlačím a ony se s nepříjemných skřípotem pomalu rozevírají a já se zapírám a tlačím víc, ale nakonec mi dojde síla i dech a pomalu je pouštím. A ty dveře s velkým rachotem silou setrvačnosti vrací zpátky, až se úplně zaklapnou a já si uvědomuji, že musím nabrat mnohem víc síly a dát si čas, abych ty dveře dokázala časem otevřít a přejít ten pomyslný práh.

P.S. Historkami z kurzů vás budu postupně zásobovat.  

Díky za přečtení. Líbil se ti článek? Sleduj smutnaavesela na instagramu , ať ti neuniknou žádné nové články.

Jak jsem začala chodit na kurzy holandštiny

Po dvou měsících po mém přestěhování jsem začala navštěvovat kurzy, co tu u nás pořádala knihovna pro veškeré přistěhovalce. Babi, co nás tam učila sice uměla perfektně anglicky, tak jako téměř každý Holanďan, ale pochopitelně razila své heslo, že angličtina nás nikam neposune.

Sešli jsme se tam ve skupině s několika Poláky, kteří sem přišli hledat lepší život a babi nás učila spoustu podstatných jmen, abychom měli dostatečnou slovní zásobu a mohli konverzovat. No jo, ale schválně si zkuste postavit větu bez sloves, abyste u toho nezněli jak úplný tatar. Babi s náma bleskově projížděla lekce  plné slovíček z témat jako počasí, zvířata, doprava, zaměstnání, daně a sport. Holandsko v kostce.

Pár měsíců jsem poslušně docházela, doufaje, že babi jednoho dne přidá do repertoáru pár sloves a místo svého monologu s námi konečně začne procvičovat něco, co nám alespoň trochu ten život usnadní, ale když se nám jednou snažila namluvit, že kontinenty světa jsou Afrika, Amerika, Evropa, Rusko, Čína a Asie, jsem to vzdala. V první chvíli jsem si myslela, že se nás babi snaží nachytat, jestli posloucháme a rozumíme, a tak, zatímco polské osazenstvo souhlasně přikyvovalo, jsem se začala smát. Jenže babi se na mě podívala vražedným pohledem, co že je to na jejím výkladu tak divného. No, ale schválně zkuste někomu vysvětlit, že to není pravda, když neumíte použít žádná slovesa. Takže rukama, nohama a spoustou podstatných jmen jsem se jí pokusila vysvětlit, že to určitě není pravda a babi se hádala, dokud to moje polská zachránkyně nezačala googlovat a ukázala jí telefon s vypsanými kontinenty. Uff, babi je prý už dlouho ze školy. No a mně už taky stačilo, takže se pakuju.