Postřehy ze světa kolomilů

Holandsko je vyhlášené tím, že je to malá placka, kde se jezdí na kole.

No, tak to je pravda, tady jezdí na kole fakt úplně každej. Děti i dospělí, mladí i staří, a když už jsou ty lidi fakt opravdu starý, tak si místo kola pořídí takový jezdící křeslo a tím pak najíždí do lidí v obchoďáku. Tady se prostě pěšky nechodí, já to teda doma zavedla, ke kolům mám odpor, pamatuju si, jak jsem vždycky rudá funěla do kopce… a že mi jich doma máme a zhruba od té doby už na kole nejezdím. Jenže tady ty kopce nemají. Oni tady ve skutečnosti nemají ani normální kola, mají tady taková starožitná kola, která oni považují normální, já si takový kolo pamatuju jen proto, že na něm jezdil můj děda.

Každopádně, každej takovej cyklista se neobtěžuje s helmou ani světlem, myslí si, že je nezničitelnej a věří, že má absolutní přednost. A on jí vlastně asi i má, tady vám Holanďan řekne, že pokud tady autem srazíte cyklistu, bude to automaticky vaše chyba. Cyklista je prostě tvor chráněný, takže v praxi musíte mít neustále oči na šťopkách, protože on vám prostě v nestreženou chvíli beztak vjede pod auto, jen aby vyzkoušel vaše reflexy a brzdnou dráhu vašeho auta.

Každý správný Holanďan má doma celou sbírku kol, jedno pro běžný den, jedno rodinné, to je kolo, které má za sebou sedačku pro dítě, to považuji za úplně ideální adrenalinový sport. a jedno když jede do hospody. Adrenalinový sport číslo dvě. Mně třeba holky zorganizovali rozlučku se svobodou a přemisťovadlem samozřejmě určili kolo, a jak už asi tušíte, v průběhu večera jsme z kola popadávali všechny, a kromě modřin si jedna aktérka vysloužila i zlomeninu prstu, kvůli které musela později na operaci.

Aneb takový normální holandský den.

P.S. Ve finále se na rozlučku vybralo víc peněz, než jsme zvládli utratit, tak mi holky pořídily krásný dárek: kolo. Tak já nevim no…