11 praktických tipů jak být nováčkem v eko světě a nezbláznit se z toho.

Snížit uhlíkovou stopu. Zachránit klima. Odplastovat oceány. Žít zero waste.

Taky se na vás tahle motta valí ze všech stran a vy byste strašně rádi byli těmi, kdo zachrání planetu, ale vlastně nevíte jak na to? Já jo, a často si pokládám otázku jak to vlastně udělat, abychom u toho ještě pořád plnohodnotně žili?

Už delší dobu se snažím najít ten správný ekologicky šetrný přístup k životu. Omezuji spotřebu plastů, recykluji, už nezaháním stres nákupy všeho druhu, snažím se neplýtvat jídlem, vím, že nepojedu na plavbu na zaoceánské lodi a asi taky dlouho nikam nepoletím. Miluju second handy a maso jím jen párkrát týdně. Má to ale jeden háček, zatím to totiž vedlo jen k tomu, že jsem sama se sebou nespokojená a nešťastná, že nedělám dost.

Ze všech stran se na mě valí návody na to, jak žít můj život správně, co dělat, hlavně co nedělat. Co jíst, co nejíst, co kupovat a co nekupovat. V ideálním případě se od nás všech očekává, že nebudeme vlastnit auto, budeme jíst pouze lokální produkty, staneme se vegany a nebudeme nikam cestovat. Kupovat budeme jen nejnutnější potřeby a nedej bože, abychom si pořídili něco v plastu.

Na každém kroku mě pronásledoval pocit, že toho nedělám dost, že nežiju podle návodu. Místo radosti z každého malého kroku to vyústilo v pocit neschopnosti pokaždé, když jsem si dovolila koupit jahody v plastu. A pak mi to došlo. Tahle cesta nikam nevede. Nemusím ze sebe mít blbej pocit, když si dám párkrát do týdne maso. Že nemůžu jíst jen z farmářských trhů, protože v průběhu jejich otvírací doby já sedím v práci, ale nakupuju i v supermarketu. Že nakupuju věci v plastu. Že si ráda koupím nové šaty. A jestli to máš taky tak, neboj, je to v pořádku.

Nikdo z nás není nadčlověk, co spasí svět a sám zachrání naši planetu. Tak jako já nejsem ta, co ji svou neschopností sama zničí. Pojďme si tedy trochu poupravit ten pohled na situaci a zároveň sepsat pár bodů, které zvládne dělat snad úplně každý.

1. Nekelímkuj. Prostě si nos vlastní hrnek, ať už do práce, nebo do nějakého to go stánku. Ušetříš tím spoustu zbytečného jednorázového odpadu a ničím se neomezíš.

2. Recykluj a snaž se omezit svou plastovou spotřebu, hledej alternativy, ale nevyčítej si, když se rozhodneš koupit si něco v plastovém obalu.

3. Když jdeš nakupovat, ujisti se, že tu věc opravdu potřebuješ a nenakupuješ jen tak ze zvyku. A pokud tu věc nepotřebuješ, ale opravdu ji chceš, tak si ji jednou za čas dopřej.

4. Jestli bez nakupování oblečení nemůžeš být, nakupuj třeba v sekáči. Oblečení z druhé ruky tě nepřijde na moc peněz, ale životnímu prostředí pomůžeš hodně a dát takovému super kousku nový život je přece paráda! Pokud tě second handy ve tvém okolí nijak nenadchly, mrkni na appku Vinted a třeba najdeš nějaké poklady tam.

5. Pokud nechceš nosit oblečení z druhé ruky, kupuj slow fashion. Oblečení vytvořené pod tímto označením zaručuje vysokou kvalitu, férový přístup a ohodnocení lidem, kteří je tvoří a mimo jiné také delší životnost samotného oblečení.

6. Nepoužívej jednorázové nádobí jako talíře, kelímky a brčka.

7. Ukliď svět. Anebo ho aspoň nedělej špinavějším. Je to jednoduché, pokud vidíš na zemi odpadky, můžeš je sebrat a hodit do koše. Ruka ti neupadne a svět bude vypadat hned o něco líp.

8. Nahraď plastové produkty udržitelnou alternativou. Tady se můžeš vyřádit. Bambusové nádobí, kartáčky na zuby nebo plátěná taška do obchodu budou tvoji noví pomocníci.

9. Veganství je dost možná nejefektivnější způsob, jak planetě pomoci. Pokud ti maso nechutná, nebo ho z přesvědčení jíst nechceš, najdi si vhodné alternativy pro svůj jídelníček a maso vypust. A naopak, pokud maso miluješ a nedokážeš si představit bez něj žít, neboj, nenech si kazit chuť, ale pokud i tak chceš svou uhlíkovou stopu zmenšit, nejez ho každý den. Všichni nemusíme být vegani nebo vegetariáni a není se za co stydět.

10. Vyměň jednorázovou roušku za látkovou.

11. A nakonec. Neplýtvej. Jídlem, vodou, elektrickou energií, ale hlavně svou energií. Každý krok je krok vpřed. Je jedno jak malý. Nevyčítej si, že děláš málo. Děláš tolik, kolik v danou chvíli dělat zvládneš. A pamatuj, že všechno, co děláš, je postup kupředu.

Máte nějaké vlastní tipy, které sami dodržujete? Dejte mi vědět!

Sleduj smutnaavesela na instagramu , ať ti neuniknou žádné nové články

Nejnovější příspěvky:

Život jako na houpačce aneb mileniál v krizi

Situace, ve které se tento rok ocitl moderní svět neblaze ovlivňuje nás všechny. A možná to jako čeští mileniálové vnímáme ještě intenzivněji. Začali jsme tím, že nám všichni kolem říkali, jak můžeme a dokážeme všechno, co si zamaneme. Že můžeme podnikat, cestovat, vykřikovat své názory nahlas a můžeme být sami sebou. A díky tomu máme být šťastní. Úspěšní. A každý z nás originál. Nezapomenutelní, vzdělaní, chytří a teď už snad i moudří.

Na druhou stranu pořád nevíme nic, protože nám ještě ani není třicet a nevíš, o čem mluvíš, protožes to nezažil. Až ti bude tolik, co mně a vy mladí, vy už nic neumíte. No a my se zase stále cítíme jako ty děti, kterými snad pořád jsme. Zmatení, nejistí, hledající to instantní štěstí, co nám bylo sametovou revolucí namícháno a podáno do ruky jako Havana s colou ve 2 ráno od zpruzeného barmana.

My. Zmatená, roztěkaná mládež ve světě neohraničených možností snažící se najít své vlastní já, končící se zlomenou duší na křesle terapeuta, neschopná dostát všem plánům a snům, jež nám jsou společností předurčené. Téhle mládeži, můžeme-li se za ni ještě považovat, teď vzali to nejcennější. To, za co její předci bojovali a co pro nás bylo vždy samozřejmostí. Svobodu a bezpečí.

Hlavní milníky, na kterých se opírají veškeré naše standardy. Obrat v milisekundě z „můžu všechno“ na „nemůžu nic.“ Ve chvíli, kdy naše dospělost přestala nesměle klepat na dveře a vtrhla do našich životů bez ptaní jako policejní komando, nechajíc za sebou jen ty vykopnuté dveře nás dostihla krutá realita a kovidová krize k tomu. Těsně před tím, než jsme si vůbec dokázali ujasnit, co v životě chceme, kým chceme být, kam směřujeme a kde vůbec to vnitřní štěstí hledat, objevila se na té hlavní křižovatce závora. Některé z nás omezila fyzicky, některé psychicky, všem nám ale zhatila plány a zkřížila cestu.

Myslím, že si i tak všichni uvědomujeme, že mohlo být mnohem hůř, než v podstatě je. Samozřejmě se dnešní krize nedá srovnávat s hrůzami, kterými si lidstvo prošlo třeba jen za posledních 100 let. Ty jsme ale nezažili. Vyrůstali jsme v měkoučkých peřinách, krmeni bezednými možnostmi. A tenhle rok se nám všechny jistoty sesypaly jako domeček z karet. A i když se nám ty pocity, kterými si dnes procházíme můžou zdát jakkoliv patetické, nebraňme se jim.

Jsem mileniál. Nezažila jsem válku. Nezažila jsem komunismus. Zažila jsem absolutní svobodu. A absolutní jistotu toho, že všechny dveře jsou otevřené. O tu jistotu a svobodu jsem ze dne na den přišla a nejedny dveře se mi rázem zavřely před nosem. Nezbývá než čekat, než mi tahle privilegia budou zase navrácena zpět. Než zase budu moct vidět své kamarády, obejmout svou rodinu, sednout si do hospody, zpívat z plných plic spolu s Vypsanou Fixou na fesťáku a o půlnoci vytancovat veškerý alkohol na Skyline, jít do kina nebo procestovat svět. A do té doby už si odmítám lhát a narovinu přiznávám, že tahle situace je prostě na hovno. A než se z toho dostaneme, je úplně normální se na hovno cejtit. Pamatujte ale, že jakkoliv na hovno se ta situace dnes může zdát, je důležité se z ní neposrat.

Lásku a sílu všem, mileniálům dvakrát ❤

Chceš zůstat v kontaktu? Sleduj mě na instagramu.

Jeden den ve Volendamu

Snad každý, kdo se rozhodl navštívit Nizozemsko se podíval do Amsterdamu. Hlavní město platí za největší turistický tahák, a když se řekne Holandsko nejednomu z nás se automaticky vybaví právě Amsterdam. A ti, kteří tomuhle chytáku podlehnou ani neví oč přichází, protože Severní Holandsko rozhodně není jen Amsterdam. V této provincii můžete najít nespočet kouzelných měst a míst, které by vaší pozornosti neměli uniknout a přístavní město Volendam je rozhodně jedním z nich.

Pokračovat ve čtení „Jeden den ve Volendamu“

Na západní frontě klid aneb rozdíly mezi českou a holandskou hlavou státu.

Prezident Zeman si plánuje svůj ceremoniál, který je v rozporu s opatřeními vydaná vládou ve chvíli, kdy se celá země pomalu uzavírá, lidé se nesmějí stýkat, restaurace a bary jsou uzavřené a zaměstnanci přicházejí o práci. Prezident našeho lidu, ten, co si v průběhu prvního lockdownu zašel s kancléřem a dalšími na zabijačku. Fascinuje mě, jak rychle vyšuměl tenhle průser. Buď tady funguje selektivní paměť anebo naprostá ignorance, pokud tohle lidu nevadí. Víte, mně třeba krom jiného vadí, že prezident si říká o popelník v restauracích, zatímco tam platí obecný zákaz kouření. To, že nás má reprezentovat a jít příkladem a dělá pravý opak. A to je opravdu jen špička ledovce.

Pak si představte, že byste by to byli vy, kdo nehraje podle pravidel. Když to přeženeme, třeba řídit bez řidičáku, nezaplatit po sobě útratu, ukrást sousedovi auto, podkopnout kamarádovi nohy. Hnus, co? Nezní to jako něco, na co byste nejspíš byli pyšní. A asi byste to pěkně schytali, protože se to prostě nedělá. Tak mi pak vysvětlete, proč je tady stále jedna osoba, které se všechno toleruje jen proto, že má před jménem titul prezidenta.

Umělci prý stvořili svá nejkrásnější díla, když byli hladoví. Že tohle může říct prezident je vůbec ostuda demokracie.

Já se strašně dlouho zlobila nad tím, že nás svět vidí a označuje jako východní Evropu. Asi pro tu bohatou historii, odvahu, kterou naši předci v minulosti nejednou projevili.  A taky proto, že východní Evropa už je jen krůček od „Sovětskýho svazu“ a odtamtud už, jak víme, není kroku zpět, že jo.

A jak teď pozoruju toho kyselýho pána, co se už řádku let snaží lidi poštvat proti sobě a snad se mu to občas i daří, říkám si, jestli si vlastně zasloužíme to uznání.

Srdce Evropy, střední Evropa, kterou jsme si pro svůj lepší pocit sami vymysleli. Přes rameno nahlížet na západ a tvářit se, že i tak víme všechno líp. Vymanit se z nadvlády těch zlých a vzápětí dát moc těm ještě horším. A nadávat u piva. Ach. Jsme hrdí, ale máme ještě vůbec právo být?

Občas se stydím. Svou reputaci země, co si zaslouží místo u stolu dospělých zahazujeme vhozením hlasu pro ty povýšené, zlé a zákeřné, co se místo pomoci a ochrany odvděčují heslem „po nás ať potopa.“

Víte, já se nedokážu smířit s tím, že jsou na hradě lidé, co záměrně šíří strach a nenávist. Místo, aby v lidech probouzeli to dobré. A tak přináším malé svědectví toho, proč se my můžeme směle zařadit do řady východoevropských zemí a ukážu vám jak se to dělá na západě.

Nizozemský premiér Mark Rutte v první vlně koronavirové vyhlásil opatření, která například zakazovala návštěvy v seniorských domech a zařízeních. Všichni snad dokážeme pochopit, že toto nařízení mělo zabránit šíření viru v rizikové skupině a sloužit jako ochrana. Co už ale ne každý vidí jsou důsledky. Mimo jiné naprosté fyzické odříznutí od své rodiny a nejbližších, samota, strach. A náš premiér to pocítil na vlastní kůži, ve chvíli, kdy mu v takovém zařízení zrovna několik týdnů poté umírala maminka. A teď přichází ta zlomová část. Ona totiž velká část z nás by v tuto chvíli vytáhla univerzální propustku „já jsem premiér téhle země“ a šla na návštěvu virus nevirus. A v téhle chvíli se pozná lídr. Nizozemský premiér toto opatření respektoval, ačkoliv to pro něj jistě znamenalo notnou dávku sebezapření a bolesti.

A pak není divu, že se dívám domů se smutkem v očích, kde se dějí věci, co by snad ani Orwell nevymyslel a lidé stále v poklidu volí ty samé voly, co je vedou jak slepce ke stráni za zvuků líbivé písně a ptám se nevěřícně, co se to s námi stalo? Copak nechceme někoho, kdo nás bude vést, motivovat, dávat příklad? To vážně nechceme zase prezidenta, který bude mít celosvětový respekt? Slušného, vzdělaného člověka, který jde občanům příkladem, na kterého můžeme být pyšní. Člověka, který šíří lásku a pochopení, který lidi sbližuje, nerozděluje? Člověka, který hají zájmy své země. Naší země.

Já znám a pozoruji i na dálku spoustu dobráků, kteří mají srdce na pravém místě. Takže nevěřím tomu, že jsme národ zapšklých blbců, co si rádi nechávají šlapat po hlavách. Věřím, že se blýská na lepší časy. Věřím, že jakmile pomine tohle období strachu a nenávisti, které nám pan prezident začal budovat už v roce 2015 uprchlickou krizí, dojde nám, co je na světě důležité a že chovat se máš tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě. Budeme lepší, chápavější, milejší a třeba se i začneme usmívat na kolemjdoucí, tak jak je to na západě běžné a třeba se sami vymaníme z nálepky postkomunistické země, která je navěky poznamenaná. Protože my na to máme. My budeme naše děti mimo jiné učit, že pravda a láska prostě vždycky vyhraje nad lží a nenávistí a že si mají vážit přírody. Vždyť jinak to ani nejde.

Mír a lásku Vám všem.

Zajímá Tě víc informací o životě v Nizozemsku? Tak mě nezapomeň sledovat na instagramu.

A máme tu podzim.

Je to tady, léto je v nenávratnu a chladná rána nejistě oznamují, že nastává podzim. Nejbarevnější a nejdeštivější ze všech období. Vítr, co nám šlehá tváře, prokřehlé ruce a spadané listí. Na zemi poházené kaštany, rudé plody na jeřábech, dlouhé kabáty a horké čaje.

Nebudu vám mazat med kolem huby, to počasí mi dává zabrat. Ačkoliv se podzim svými barvami zaručeně řadí mezi ta barevnější období, u nás v Holandsku to zas taková hitparáda není. Zeleň je tady veškerá žádná, pokud chcete vidět přírodu, musíte si zajít do uměle udržovaných lesoparků, kde se na vás lepí davy dalších po přírodě toužících lidí. A aby toho nebylo málo, to holandské počasí je taktéž kapitola sama pro sebe. Poslední týden je opět šedo a šero a prší. Chčije a chčije, řekl by klasik. A na mně to padá. Víc než bych si připustila.

Kdybych byla v Čechách, bylo by to období, kdy trávím většinu času v lese lítáním nahoru a dolů z kopce a snažím se ulovit ty nejkrásnější hříbky. Tenhle českej zvyk mi přijde naprosto úžasnej. Co já jsem se po těch lesích u babičky a dědy nalítala.

Holanďani to neznají, i když Ronald už po několika návštěvách českých lesů rozezná aspoň poddubáka od prašivky a celému kouzlu lovení hub propadl, jako by se byl v Čechách narodil. Když jsem ho ale vzala na houby poprvé většinu času trávil obdivováním ticha, klidu a soukromí, který takový typický český les nabízí. To v Nizozemsku taky nemají. Tady se jezdí do „lesa“ na procházku s kočárem. Takový „les“ je totiž uměle udržovaná část přírody, kde jsou vytvořené cesty, po kterých se mají návštěvníci pohybovat a načerpat tak do plic povinnou dávku čerstvého vzduchu. I když o té čerstvosti by se asi taky dalo polemizovat, když máte rafinérku na protějším břehu. Ta česká příroda mi neskutečně chybí, nic co by se jí totiž rovnalo, se tady prostě nedá najít a v těch uměle vybudovaných lesních rezervacích nenajdete ani klid, ani soukromí, protože tak jak už jsem nastínila, po těch udržovaných cestách se kromě vás valí stovky dalších návštěvníků.

Jenže do Čech se zase na dlouho nepodíváme a tahle nejistota bude trvat ještě dlouho. Tak jako v Čechách se i v Nizozemsku covidová křivka prudce zvedá a do doby, než se vyvine účinný lék nebo vakcína to na velkou parádu nevypadá. Takže nezbyde než letošní podzim a taky nadcházející zimu strávit v co nejkomornějším počtu, snažit se z toho vytěžit maximum a nezbláznit se. To hlavně. No a doufat, že tahle divnodoba bude už brzy jen vzpomínkou.

A tak se aspoň snažím přinést si trochu toho podzimu a trochu radosti domů. Sychravé odpoledne jsem strávila tvořením věnců a la co les dal a venku na chodbě se pyšní homemade podzimní koutek plný dýní. Tvoření dekorací je zaručeně nejlepší lék na chmurné myšlenky, jakmile zaměstnám ruce, hlava okamžitě vypíná a tělo relaxuje.

Déšť už zase bubnuje na okna. Teď už jen zbývá uvařit si můj oblíbený sypaný čaj, zapálit svíčky a zachumlat se s knížkou pod deku a načerpat tak aspoň trochu pozitivní energie.

Jak jste na tom vy? Jak s podzimními náladami a současnou situací bojujete? Dejte mi vědět buď do komentářů nebo na instagramu.