Jeden den v Zaanse Schans.

Zaanse Schans je ikona Nizozemska. Platí za naprostý must všech turistů, kteří se sem vydají. Není se čemu divit, protože tahle vesnička je vstupenkou do minulosti. A to doslova. Nachází se v provincii Severní Holandsko, 25 kilometrů od Amsterdamu, což vám autem zabere 20 minut cesty, pokud nebudete cestovat v hlavní špičce.

Pokračovat ve čtení „Jeden den v Zaanse Schans.“

Ježíšek? Ale kdeže! V Holandsku hraje prim Sinterklaas.

Tak jako v Čechách i v Holandsku připadá na 5. prosince den svatého Mikuláše. Pro Holanďany je to jeden z nejoblíbenějších svátků v roce, tak vás tedy dnes provedu tím, jak se tady taková mikulášská tradice slaví.

Pokud bychom holandského Mikuláše, nebo přesněji řečeno Sinterklaase chtěli srovnat s českými tradicemi, stal by se z něj jakýsi mix Mikuláše s Ježíškem v jednom a dokonce by vykazoval i nějaké znaky amerického Santa Clause. Tak jako on obléká svůj červeno-bílý kabát s mikuláškou čepicí a samozřejmě nemůže chybět bílý plnovous, zároveň se tím podobá i českému Mikuláši a s trochou fantazie by snad bylo i možné tyhle dva zaměnit.

Největší rozdíl je ale v tom, jak tuto tradici Holanďané vnímají. Vánoce jsou tady odsunuty na druhou kolej a příjezd Sinterklaase nedočkavě vyhlížejí jak děti, tak jejich rodiče.

 Ten podle tradice do Nizozemska každoročně připlouvá na lodi ze Španělska již v polovině listopadu. S sebou má své pomocníky Piety, kteří mu pomáhají dostat všechny ty dárky, které s sebou veze právě k dětem. Kdo by taky zvládl obdarovat všechny děti úplně sám, že?

A jak tato mikulášská tradice v Holandsku probíhá?

Sinterklaas se svými pomocníky připlouvá do každého města. Pokud není možné aby se do některého města dostal lodí, může přijet třeba vlakem. Tam na něho už čekají zástupy dětí. Z lodi nebo vlaku pak vyskákají všichni Pietové a vydají se obdarovávat všechny přítomné děti cukrovinkami. Sinterklaas na děti z lodi mává a ujišťuje je, že i letos zvládl dorazit a děti se tak o své dárky nemusí bát.

Tak jako my máme typické vánoční cukroví, Holanďané mají své tradiční sladkosti spojené s Mikulášem. Děti tak od Pietů dostávají například Kruidnoten, což jsou malé kulaté perníčky většinou obalené v čokoládě, nebo Pepernoten, jak se říká malým perníčkům bez čokolády. Zároveň k Mikuláši neodmyslitelně patří sladká štola, marcipán, další perníkové cukrovinky s mandlemi a čokoládová písmena.

Holandské cukrovinky

Ode dne Sinterklaasova příjezdu pak děti pravidelně navečer připravují své boty naplněné mrkví či cukrem jako pochoutku pro Mikulášovo koně a výkresy pro Sinterklaase a ráno v nich místo občerstvení nacházejí drobné dárečky.

Není pevně stanoveno, kolikrát se tato tradice může opakovat a tak si ji každá rodina přizpůsobí právě tak, jak je v jejich možnostech. Někdo dostane malý dárek jednou týdně, někdo dvakrát a určitě se najdou šťastlivci, kteří dostávají dárek v botě každé ráno. Tahle tradice mi přijde naprosto kouzelná, dá se totiž využít místo adventního kalendáře, který se v Holandsku moc nenosí, protože tady se Vánoce neodpočítávají. Zatím si to teda zkouším nanečisto na Ronaldovi, takže jsem se celkem pravidelně vždy dvakrát v týdnu hodila dárek do boty, ale než budou děti, budu to muset ještě pořádně natrénovat, nikdo totiž nechce zažít to vysvětlování, když rodiče zapomenou cukřík z boty vyhodit a nahradit ho dárečkem, že jo.

Po svém příjezdu Sinterklaas pak v každém městě zůstává, má tam svůj dočasný byt s ložnicí a koupelnou, kam za ním děti v doprovodu svých rodičů chodí na návštěvu a prosí ho o dárky.

Mikulášská tradice pak končí podobně jako ta česká 5. prosince navečer, kdy nastává takzvaný Pakjesavond a s ním moment, na který všechny holandské děti netrpělivě čekají. V tento večer jim totiž Sinterklaas naděluje ty velké dárky o které si k němu chodily říkat, do některých domácností tak chodí oblečený „Sinterklaas“ a někde nadělí dárky natajno, právě tak jako český Ježíšek.

A jak už jsem naznačila, Holanďané samozřejmě slaví i Vánoce, vyzdobují své byty a domečky i jejich balkony světýlky a dekoracemi, navštěvují své rodiny, zdobí stromečky a na samotné Vánoce pak některé děti dostanou dárky 24. prosince večer, tak jako je tu zvykem u nás, nebo 25. prosince ráno, ale v obou případech většinou jen pár maličkostí.

Takže Vánoce s kaprem, cukrovím, vánočkou a bramborovým salátem s hromadou dárků a zvoneček, na který zvoní Ježíšek se tady opravdu nekonají.

Co na holandské tradice říkáte? Dejte mi vědět!

Sleduj smutnaavesela na instagramu , ať ti neuniknou žádné nové články

Nejnovější články:

Některé dny jsou prostě lepší než jiné

„Tak dobrou,“ rozloučíme se polibkem a já za mým nastávajícím zavírám dveře. Snažíme se dodržet aspoň pár tradic, už tak bude dost složité namíchat ten nejlepší koktejl těch holandských s českými. Hmatám po telefonu, ale nemůžu ho nikde najít. Že já ho nechala u Ronalda. Je mi jasné, že jen co ho objeví, bude se mi snažit zavolat.

No nic, půjdu směrem k jeho dnešnímu domovu a snad se někde potkáme. Srazíme se hned, jakmile otevřu vchodové dveře. Hned po tom, co mu došlo, že se mi nedovolá, měl naštěstí stejný nápad. Předá mi telefon, lípne pusu na tvář, rychle si ještě cvičně vyměníme prstýnky, na to jsme před tím nemysleli. Jde to jako po másle, to půjde, žádnej stres. A jde se na kutě.

Budík mě probouzí pronikavým zvonění už v 06:30, ani se nenamáhám ho posouvat, mamka už mě přispat si stejně nenechá. Loučím se s postelí a snažím se rychle otřepat z vědomí, že už je ráno. Nesnáším rána. Všechna rána včetně tohohle. Nemáme ale času na zbyt, už se probouzí i ségra a program je nabitej k prasknutí. Já si dávám sprchu a kafe. Mamka plaší. Ségra se zmateně pohybuje po bytě a táta se radši klidí z cesty. Přichází kadeřnice. Dopíjím kafe a nechávám se česat. Kontroluji, jestli je všechno pod kontrolou. Největší starost mi dělá, jestli se moje budoucí švagrové a tchýně dorozumí u kadeřnice, kterou jsem jim objednala. Zanedlouho dostávám několik fotek tří rozzářených žen s několika zdviženými palci a pouštím tuhle starost z hlavy.

Zvoní zvonek. Za dveřmi stojí nastoupená vizážistka se svým profesionálním kufříkem. Jen co se zavřou dveře, zvoní zvonek podruhé a do 3+1 mých rodičů teď vstupuje teta. Už tu skoro není k hnutí a mamce uklouzne první snůška sprostých slov, když se ve stresu snaží všechny pohostit. Přichází Martina, jde mi dělat nehty, užívám si, jak se o mně všichni starají.

Všichni se mě ptají, jestli jsem nervózní. Nejsem. Jsem šťastná, užívám si každou chvilku a přemýšlím, kdy jsme se takhle všichni sešli naposledy. Nemůžu si vzpomenout. Mám hotové nehty a zvoní drůžičky. Já už mám hotový účes. Mamka vaří oběd, všichni se přece musíme najíst. Není divu, že je ve stresu, smaží řízky pro celý regiment. Dala bych si ten bramborovej salát, ale jestli se teď zprasím, ty šaty už nedopnu. Drůžičky se ptají, jestli jsem nervózní. Ony jsou. Já pořád ne. Měla bych být? Začínám být nervózní z toho, že nejsem nervózní.

Zase zvoní zvonek a dovnitř přichází můj nastávající, mamka mu nakládá řízek, já úkoly. Vyzvednout tlumočnici, holky pojedou s tebou, sejdeme se až tam, hlavně tam s ní buďte včas, bez tlumočnice není obřad. Postupně se všichni vystřídají u stolu s řízky a odjíždí. O mě se zatím stará paní vizážistka. Říká, že nevypadám nervózně. Taky nejsem. Vidí mě ale zamyšleně koukat do černých mraků. „Ještě máte dvě hodinky, to se roztrhá.“ Oceňuji její pohotovost a připravuji se na dešťovou smršť. Když zaprší, zaprší. Bude pršet štěstí, tak se to přece říká. Nedělám si z toho velkou hlavu. Ona už zatím finišuje, na rty mi nanáší rtěnku a říká, že je hotovo. Všichni přítomní se na mě přijdou podívat, prý mi to sluší, kouknu na sebe do zrcadla a snad poprvé si to sama přiznám. Fakt mi to dneska sluší.

Zanedlouho přichází další host, svědek. Objímá mě na pozdrav jednou rukou, v té druhé nese oblek. „Kde se můžu obléct?“ „No, ty jsi tu chyběl,“ posílám ho do koupelny a jdu se taky obléct. Drůžičky jsou dávno pryč a před svědkem se svlíkat nechci, jeden z hlavních momentů v životě ostatních nevěst tak naprosto zazdím. Ve svém dětském pokoji na sebe bez pomoci natáhnu modré svatební šaty, vklouznu do stříbrných lodiček a vycházím. Zatímco jsem se oblékala stihli dorazit další svatebčané, pozdravím se s další tetou, strejdou a babičkou, které se dojetím lesknou slzy v očích. Nemáme už moc času. Ptám se Matěje, jestli je to dobrý, on mi řekne, že mi to moc sluší a to mě uklidní. Chlapovi věřím. Svědka jsem si vybrala správně. Jen co vyjdeme ze dveří, začíná pršet. Ještě si stihneme zakouřit a Matěj běží pro deštník, táta zatím vybíhá z bytu a běží na zahradu pro tavnou pistoli, mamce se utrhla růže z náramku.

Pronesu něco o tom, že na růži sere pes a ne, že přijedete pozdě a jdeme. Ještě na nás někdo stihne zařvat z okna. „Verun! Kytka!“ Pokud vím, tak to byl Matějův úkol. Vybrala jsem si správného svědka. Smrdím kouřem, víc rtěnky je teď už na nedopalku cigarety než na mých rtech a málem jsem šla bez kytky.

Jdeme k autu, Matěj mi nad hlavou drží deštník, já si držím šaty, ale mám takový pocit, že už jsou beztak celé od bahna. Zastavuje nás německý cyklista a ptá se na cestu. Mám chuť mu tu kytku jebnout po hlavě. Geradeaus, blbečku.

Nasedáme do auta, ještě chvíli brblám, ale rychle mě to přejde. Sleduji věnec ve tvaru srdce, co je připevněný na kapotě auta, vypadá, že se každou chvíli urve. Nakonec přežije celou cestu a my už parkujeme u Klášterní zahrady, kde se koná obřad. Kolem nás stojí svatebčani, ale naštěstí si nás nevšímají. Ronald mě uvidí už před obřadem, jelikož musím vědět, jestli je tlumočnice přítomna a všechno připraveno. Tradice nám prostě nejdou. Po něm přichází fotograf a kameraman, v pár větách si vyjasníme, co od nich čekám, moc toho není. S překvapeným výrazem zkonstatují, že jsem pohodová nevěsta a my už se připravujeme na cestu k oltáři. Ještě dávám poslední pokyny Irimu, který se stará o hudbu a přesně ve 14:00 zaznívají první tóny mé milované Neutron Star Collision a v tu chvíli, jako by se o to někdo postaral, přestává pršet.

Táta mě vede uličkou a já cítím štěstí v každé buňce svého těla. Všichni, na kterých mi záleží a mohou tu být, tu jsou. Jsem obklopena láskou a užívám si každý okamžik.

Začíná obřad. Oddávající požádá svatebčany, aby se postavili. Ještě, než se ozve holandská tlumočnice se česká strana postaví, koukajíc se nechápavě na druhou stranu, kde sedí holandská část, než jim dojde, že ti to vlastně ještě neslyšeli. Část si zase znovu sedá, tlumočnice konečně začíná tlumočit a holandská část se také zvedá se svých židlí. První nedorozumění máme za sebou a mně se začínají podpatky zarývat do trávy, cítím, jak se zabořuji hlouběji a hlouběji, držím se pevně mého nastávajícího a modlím se, ať to ustojím, klepou se mi nohy. Ne proto, že bych byla nervózní (to pořád nejsem), ale protože balancuji a snažím se udržet na nohou.

Naštěstí to netrvá moc dlouho a náš malý synovec nám hrdě nese krabičku s prstýnky. Oddávající pokládá otázku dne. Své ano nedočkavě vykřiknu přesně ve chvíli, kdy začne tlumočnice překládat a snaží se tak uvést holandskou část osazenstva do obrazu. Já jim všem věnuji omluvný a zahanbený pohled a své ano tedy zopakuji ještě jednou v holandštině, snad mi to hned opustí. Poté přijdou na řadu prstýnky. Hračka, myslím si, to jsme včera trénovali. Snažím se prstýnek narvat na Ronaldův prst, ale jako by se snad přec noc o polovinu zmenšil. Vysílám na svého muže pohled plný paniky, tak mi přece nějak pomoz! Prstýnek nechávám zaražený v půlce jeho prstu a dál pokračujeme, jako by to byla součást plánu.  Zbytek obřadu už zvládneme bez větších obtíží a jakmile se rozezní tóny hudby projdeme spolu již jako muž a žena uličkou tvořenou našimi nejbližšími, která je vyplněná barevnými bublinkami štěstí.

Líbil se ti článek?

Sleduj Smutná a Veselá na instagramu nebo facebooku.